hudební skupina My

a historie skupiny

     Psal se rok 2001 a my jsme se potili ve sklepích bývalého rockového klubu Knak a plácali se někde mezi thrash metalem a strmou stranou hudebního úpadku. Coby ještě CH.P.N.H potící se nad nedostatkem chuti dotáhnout jakýkoliv nápad do zdárného, nebo alespoň poslouchatelného konce, doufajíc v lepší zítřek, v původní sestavě Michal Beran - K/Z, Ondra Duda - B/Z, Jirka Novotný - Bicí, Jarda Pufler - K, přibrali jsme v poslední metalové křeči našeho kamaráda Davida Adámka(Fate magazine) coby zpěváka. Avšak po pár odehraných koncertech jsme na post metalistů kapitulovali pod tíhou osudu (na ten se dá vymluvit vždycky).

     Po zavření RK Knak jsem ke všemu přišli o střechu na hlavou, ale po několika týdnech odmítání se na nás usmála Štěstěna plnou hubou lesklých bílých zubů s nabídkou zkušebny v dnes již také bývalé hospodě Bunkr, výměnou za občasné odehrání taneční zábavy. S vědomím, že tanec je pogo a pogovat se dá na všechno, jsme v té době ještě hustými "mařenami" přikývli. Hned po první, asi 5-ti hodinové zábavě jsme usoudili, že 12 písní v repertoáru je málo, i když budeme 6x opakovat.


     Pustili jsme se tedy nadšeně, s iluzí, že všechny hity jsou jen C D G, do studování (někteří studenti se taky nikdy nic pořádně nenaučili) starých hitů, kterými, jsme již jako malá dítka s lačnými oušky krmeni byli. Záhy nám ale došlo, že i Beatles asi taky museli ladit kytary a že ten zpěv nejsou jenom takový ty poloindustriální zvuky, který se můžou valit v podstatě jakýmkoliv otvorem z hlavy ven.

     I nadšeně zakoupili jsme ladičku a pořídili odposlech. Po několika neúspěšných reklamacích, že z tý bedny lezou strašný zvuky, kdy nám bylo řečeno, že chyba je již na vstupu, jsme začali řešit otázky jako harmonie a rytmus. Jarda se zpočátku coby nadšený mekanik-electronik snažil ještě u tý bedny něco přeměřit, ale Michal ho naštěstí přesvědčil, že to bednou nebude.


     Po zdárném (dle vlastního mínění) zvládnutí dalších asi 10 skladeb nás po návštěvě při opušťáku z vojny s téměř nechutí, ale přátelsky opouští baskytarista Ondra se slovy "žádný činaski hrát nebudu".

     Ocitli jsme se bez baskytaristy se závazkem odehrát další zábavu (ne všechny zábavy musí být zábavné). Jarda se tedy se slovy "to je brnkačka" chopil baskytary a bez zkoušky hurá na pódium. Ještě že jsme začínali s tříhodinovým zpožděním a posluchači spícími na stolech. Basa tvrdí muziku a údajně i drží rytmus, ale bohužel v závislosti na tom, kdo drží basu.

     Ukecali jsme tedy našeho kamaráda Petra Vogela coby kytaristu, aby s námi nárazově odehrál pár vystoupení na basu.

     Během pár dní se naučil celý repertoár, pravda v té době ještě ne příliš dlouhý, ale za to perfektně.

     Bohužel celkovou atmosféru a naši pohodu to nezlepšilo.

     Ani jsme se nedivili, že nás v této špatné náladě po posledním vystoupení opouští, poslední dobou již tak často absentující, zpěvák David.


     Ach ten osud...

 


     Po několika pokusech sehnat zpěváka, sehnali jsme basáka. Člověk inu nikdy nenajde to, co hledá (od té doby, když ztratím peněženku, hledám klíče, vždycky jí najdu), ale byla to pro nás záchrana. Podařilo se nám ukecat Michalova bratra Marka Berana, aby si přišel s námi zahrát. Coby oproti nám zkušený muzikant (už uměl Dmaj7) nešetřil nás kritikou a drezúrou hodnou dirigenta. Úspěch se dostavil ihned, Michal se odnaučil hrát Frmol a Jirka začal bubnovat oběma rukama stejnou písničku. Jarda se nenaučil nic.


     Vypsali jsme inzerát na zpěváka. Po pár pokusech s různými "osobnostmi" Teplické scény jsme usoudili, že "když může zpívat tohle, tak my taky".
S Markem jako již se stálým členem začali jsme se po vzoru Lunetic věnovat "vícehlasému" zpěvu. To byla paráda, jako první akord jsme zazpívali Cdur. Sice jsme všichni zpívali C, ale měli jsme z toho obrovskou radost.

     Jarda se rozhodl, že postaví bedny. Po tom, co již po několika letech vývoje přinesl dvojvstupý mix na plochou baterku mazaně umístěný v krabici od bonboniéry (aby ho prý nikdo neukradl) jsem nedoufali, že to bude "letos" a že by to mohlo hrát. Překvapil již další týden před vystoupením. Ani jsme nestihli vyhrabat naše staré kytarové kombo "na zpěv", když Jarda s triumfálním úsměvem rozrazil dveře sálu, nesouc zařízení potažené bledě modrým kobercem. "Ještě mi chyběj spíkony" oznámil, když v tom zůstal viset za kabel zaseklý ve dveřích venku stojícího auta. Stále jsme byli v podezření, přestože nás Jarda uklidňoval tím, že má s sebou nářadí. Po hodině rozmotávání kabelů bylo vše připraveno. Nic naplat, ale i přes nevábný design to bylo to první vystoupení, kdy jsme byli pořádně slyšet.


     Lépe vidět.

     Nabiti energií a vybaveni vlastní zvukovou aparaturou rozjeli jsme se po okrese.
Dvakrát.

     Po asi 2 letech a pár desítkách akcí nás nečekaně opustil Bubeník Jirka. Že prý ho to nebaví a že chce dělat bigbít a že neumíme zpívat.
     "Bez bubeníka není rytmus", řekl Jarda usedaje na příští zkoušce za opuštěnou bicí soupravu. Ihned jsme mu to zatrhli.
     Naštěstí se nám podařilo sehnat bubeníka již za týden. Kája Dobiáš ještě v té době jako 17-letý vášnivý kuřák (hulič) zapadl do naší nekuřácké kapely ihned.
Během krátké doby se naučil celý repertoár a během pár týdnů jsme zvládli nacvičit dalších 20 skladeb. Názvy většiny písní si sice Kája dodnes nepamatuje, ale vždycky se chytne.

     A znovu hurá do světa. Do Teplic.

     Po pár odehraných zábavách přišlo pár nabídek na svatby. Teda na hraní na svatbách.

      Marek si našel konečně vytoužené zaměstnání v hudebním průmyslu coby zvukový technik u jiného renomovaného zvukového technika. To bohužel mělo za následek jeho čím dál tím častější absenci jak na zkouškách, tak na vystoupeních. Z počátku jsme tedy pokaždé zavolali Petrovi, aby zaskočil, ale když už jsme volali pokaždé, rozhodli jsme se ho přijmout na stálo.

Zjistili jsme totiž, že náš původně náhradní baskytarista je hlavně výborný kytarista, a po vzoru Rangers uměl Plavat i ve vodách, kde se Michal s Jardou léta flákali.

     Kluci zpočátku dávali Petrovi najevo, že mají stále navrch, mají přece silnější aparáty, ale prvopočáteční hlukotvornost byla vystřídána ladným rozdělením repertoáru. K tomu přispělo i to, že jsme na akcích používali automatického zvukaře a kamaráda Pavla Bláhu.

     Bohužel Markovu několik měsíců trvající absenci to nezlepšilo a vzhledem k jeho pracovnímu i hudebnímu vytížení, jsme se nakonec v dobrém rozešli.

Ze začátku si kluci přehazovali basu mezi sebou, ale když hledáš basáka, hledej zvukaře.

     Pavel v té době coby baskytarista opouští svou skupinu In-ferno, a jeho smutek nad vlastní absencí na pódiu nás přivedl na myšlenku, že když umí hrát na basu, tak bychom ho mohli angažovat na basu.

      Zpočátku měl Pavel, coby příchozí z pop-punkové kapely, drobné problémy, ale když jsme mu vysvětlili, co je dynamika a to, že rytmus není knoflík na kombu, začalo to i šlapat.